Místo: Kebnekaise (cca 2095–2105 m n. m.) Stát, nejbližší vesnička: Švédsko, Kebnekaise Fjällstation GPS Místa: 67.9007814N, 18.5169031E

Jak se sem dostat: Letadlem do Stockholmu a poté vlakem, případně letecky až do Kiruny, což většinou vychází poměrně draze. Z Kiruny autobusem a pěšky (19 km), helikoptérou nebo lodí ke Kebnekaise Fjällstation. Popis trasy: Z Kebnekaise Fjällstation vedou dvě cesty. Västra leden a Östra leden, západní a východní cesta. První jmenovaná má cca 8 km s převýšením cca 1700 metrů, překonává se totiž i předvrchol Vierrenvárí, druhá jmenovaná má sice kilometrů jen 6 (a 1500 m +) a jde rovnou na vrchol, ale přechází se při ní ledovec, takže je nutné mít ledovcovou výbavu. Pro normálního turistu jsou obě jmenované na celý den (i s cestou zpět).

TIP na cestu

ZobrazitZájezd: Pokud je na Vás takovýto trek příliš, můžete si dopřát sedmidenní zájezd za poznáním krás severu za 10 990Kč.

Kebnekaise je nejvyšší švédskou horou, s výškou cca 2095–2105 m n. m. (o tom později) je jednou z mála švédských hor, které převyšuje hranici 2000 metrů. Leží hned vedle Kungsledenu, nejznámějšího švédského treku. Dostat se sem z Česka není úplně jednoduché, ale stojí to za to. Na vrchol vedou dvě cesty, jedna ledovcová, jedna chodecká.

O tom, jak se přechází Kungsleden, jsme již psali zde. Kebnekaise ale leží od Kungsledenu co by kamenem dohodil a zbytek doběhl, proto by byla ohromná škoda ji při tomto treku vynechat. Koneckonců, v celém Švédsku je nejvyšší.

V hamace se probouzím v šest ráno a vidím nad sebou hradbu šedých mraků. Přestože obvykle nemám s brzkým vstáváním problém, nyní ještě na hodinu a půl usnu. Vůbec mi nedochází, jakou chybu dělám. Pokud je totiž podzim a mraky visí 300 m nade dnem údolí, znamená to jen jednu věc… a pokud jste na ni jako já nepřišli, nechám vás ještě chvíli napnuté.

V půl osmé mi to už ale dojde. Rychle vylezu ze spacáku, nasnídám se, připravím všechny věci a vyběhnu. První 4 km na chatu Kebnekaise Fjällstation jsou skoro po rovině, stačí dávat pozor a nezranit se na kluzkých dřevěných chodnících. Teď se mi to ještě daří, až se budu vracet, dvakrát spadnu.

Kebnekaise Fjällstation (650 m n. m.) je prakticky antonymem pěkné horské chaty, proto rychle pádím pryč. Vedou odsud dvě cesty. Västra leden a Östra leden, západní a východní cesta. První jmenovaná má cca 8 km s převýšením cca 1700 metrů, překonává se totiž i předvrchol Vierrenvárí, druhá jmenovaná má sice kilometrů jen 6 (a 1500 m +) a jde rovnou vrchol, ale přechází se při ní ledovec, takže je nutné mít ledovcovou výbavu. Já nejsem blázen… Dobře, jsem, když tam chci vyběhnout, ale ne až takový, abych šel bez jištění na ledovec, beru tedy delší západní cestu.

Ještě jeden kilometr po hraně údolí, než se zabočí doprava a pěšina se zakousne do prudkého svahu. Od chaty jsem vybíhal cca v 9, tady docela určitě jako jeden z posledních. Což tedy ani v nejmenším neznamená, že nemám chuť být na vrcholu první. Na výškoměru s potěšitelnou rychlostí naskakují desítky výškových metrů, předbíhám turisty a až teď mi dochází, proč bych na sebe měl být za ranní (ne)vstávání naštvaný. Už pár minut běžím v mraku, když potom najednou…

Inverze! Těžko říct, zdali na horách vůbec existuje něco krásnějšího. Bílá mračna pode mnou nádherně vyplňují údolí. Mám chuť do nich skočit a zachumlat se jako do peřin. Slunce se do mě opírá a začínám přemýšlet, jestli jsem si rukavice nebral zbytečně (nebral).

V serpentinách nade mnou jde snad padesátičlenná skupina, beru ztečí prudký svah, pozdravím se s nepálskými šerpy, kteří tu staví nový chodník, a než se naděju, jsem v 1706 m n. m. na vrcholu Vierrenvárí. Na vrchol Kebnekaise se to zdá blízko, a v podstatě i je, jen 400 výškových metrů, problém je, že se musí nyní o dvě stě metrů níž. Teď to ještě nebolí, ale cestou zpátky bude.

Poslední vertikální půlkilometr už se jde prakticky v kamenném poli, což není úplně nejpříjemnější terén na běhání. Když už ale uvidím tu typickou ledovcovou špici, vím, že jsem skoro tam. Proti mně navíc nikdo nešel, takže jako úplně první. Yes! Až pár metrů pod vrcholem pochopím, proč si někteří brali mačky. Závěrečný svah je totiž prakticky čistý led v úhlu možná nějakých 40° a mně zabere podstatnou chvíli, než se mi podaří najít způsob, jak se tam vyškrábat.

Panoramata jsou ale úžasná. Slunce svítí tak moc, že druhý den budu dokonce spálený! Kdo by si to na 67. rovnoběžce v září pomyslel. Ledovcovou špičku sjedu dolů po zadku a jsem rád, že jsem se přitom nezřítil dolů do údolí. Těžké, technické downhilly miluji, a i tento bych si stoprocentně užil, kdybych si býval před dvěma týdny v Gruzii nezvrtl oba kotníky. Takhle musím běžet sakra opatrně.

Při stoupání na Vierrenvárí mi už trochu dochází energie, ale hroznový cukr to napraví. Potkávám ty desítky turistů, které jsem při cestě nahoru předběhl. „Fakt jsi to vyběhl?“ „No fakt jo.“ „Jsi blázen“. Přiznám se upřímně, že mi to trochu zvedá ego.

Ještě bych se měl vrátit k oné nadmořské výšce vrcholu. Kebnekaise má totiž dva vrcholy – jižní a severní. Jižní je ledovcový, severní skalnatý. Dlouhou dobu byl vyšší jižní, ale letošní léto bylo tak teplé, že roztál natolik, že se na nějakou dobu stal nejvyšší horou ten severní vrchol (2097 m n. m.). Na ten je každopádně zapotřebí ledovcová výbava a úplně jiné zkušenosti než na jižní, který je prakticky choďák. V době mého výstupu už každopádně nějaký sníh opět napadl, proto jsem si jižní vrchol (v tu dobu cca 2096–2098 m n. m.) směle uznal jako vyšší.

Ať tak či tak, když se vracím k batohu, který jsem ráno schoval do lesa, nad tímto nepřemýšlím. Posvačím, převleču se do trekového oblečení a vyrazím dál po trase Kungsledenu. Tohle jsou ty dny, pro které stojí za to žít!